b) Harmonie. Ta zase pomůže posluchači, (který si harmonii sám nedokáže vybavit), tuto melodii lépe pochopit, strávit, obarví ji, převede ji do třírozměrného prostoru, zvýrazní temperament skladby, oživí ji a ta pak jako celek může posluchače potěšit a zahřát ho na duši a po určitou dobu v něm ještě tento kladný pocit ponechat. (Nebo naopak může posluchače rozčílit s tím, jak někdo může vymyslet takovou hovadinu a ještě má to sebevědomí pustit to do éteru).
Je fakt, že pokud existuje třeba až ne tak příliš zdařená melodie, ale ušije se jí zajímavé a nápadité aranžmá s chytře kontrastujícími protihlasy, dobrým basem a stylově použitými barvami nástrojů, může z ní také vzniknout zajímavá skladba. Ovšem, samozřejmě, zajímavá pouze do určité míry.
Nebo naopak, dobrou melodii, když utopíte v nějakém odbytém a neosobním aranžmá, tak jí také moc nepomůžete. Tím možná skvělý melodický nápad, zamotaný v kabátě tohoto nabubřelého aranžmá, navždy zahodíte do propadliště stovek a tisíců skladeb, kterých je všude, kam se podíváte a které už v době svého vzniku měly nulovou hudební hodnotu. Běžný
posluchač si prostě v té změti aranžérských hloupostí ve skladbě nedokáže sám najít a ulovit ten umlčený, ale třeba skvělý melodický šperk.
Co se týče záměny akordů, musí se rovněž používat hudební cit a ne jenom mechanická pravidla. Např. pokud někdo u tak skvělé melodie, jako je třeba písnička Není nutno ... ze Tří veteránů, hraje na kytaru místo zástupce subdominanty Dmi přímo durovou subdominantu F, tak po vyslechnutí na tento šokující okamžik, (který bych přirovnal, jako když do vás ze zadu vrazí náklaďák), do smrti nezapomenete a ještě po několik nocí, (pokud vám to není zase až tak moc fuk), se z toho budete zpoceni budit. (Pozn. - můj zážitek ze střední školy). Čili není nad to, když někdo hraje hudbu a používá u toho i hlavu, ne jenom zpěvník s předepsanejma akordama.