1) Výhoda hraní z not: Pokud muzikant hraje z not, jeho činnost není náhodná. Bohužel není řízena jím samým, ale někým jiným - a to notami, do kterých vnesla svůj nápad jiná chytrá hlava. Muzikant - proveditel má přesně dopředu "nalajnováno", co bude hrát, má jistotu. Nemusí mít obavy, že ho překvapí nečekaná událost.
2) Nevýhoda hraní z not: Muzikant je určitým způsobem omezen ve své individuelní tvůrčí činnosti a nemá možnost navenek ukázat veškeré svoje schopnosti, osobnost, talent ve smyslu vlastních melodických a harmonických nápadů.
3) Výhoda improvizace: Někdo si možná myslí, že improvizace je věc náhodná, že je to jen tak volné chytání čehokoliv z luftu a ono to hraje, čili že je schůdná pro všechny. Mýlí se - není tomu tak. Řeknu to jinak:
- Ten, kdo je skutečný improvizátor, tak jeho improvizační hra je na sto pro řízena. Kým nebo čím? Jeho mozkem, který běží na plné obrátky. U tohoto improvizátora nemají náhodné tóny žádný prostor. Tento člověk přesně ví, kontroluje a vnitřním sluchem, který samozřejmě vyvinutý má, slyší, co improvizací zrovna vymyslel a co zahraje, ještě než to zahraje.
- Ten, kdo dělá, že improvizuje, jeho mozek vykazuje nulovou aktivitu, co se přemýšlení v harmoniích týká. Zato jeho prsty dělají veškerou práci, což on nazývá improvizací.
Oba typy muzikantů, které možná ne až tak moc správně spojuje magické slůvko improvizace, lze samozřejmě velice lehce rozpoznat.
A teď k otázce: Muzikant může naplno presentovat ostatním svoji individualitu, muzikálnost a tvůrčí hudební schopnosti a lehce je srovnávat s individualitou, muzikálností a tvůrčími schopnostmi ostatních muzikantů - improvizátorů. Na základě vzájemného poslechu si muzikant může vytvořit názor na ostatní soupeřící kolegy a třeba si vytvořit jakýsi žebříček, do kterého si objektivně seřadí tyto muzikanty i sebe podle stupně vyspělosti improvizačních schopností. Pozice v tomto žebříčku se dá ztotožňovat s mírou talentu. Tyto jmenované tvůrčí schopnosti jednotlivce - z hlediska improvizace - z hlediska porozumění harmonie - z hlediska vyspělosti vnitřního sluchu - nejsou objektivně zjistitelné pouze podle hraní z not.
4) Nevýhoda improvizace: Ten, kdo hudbě nerozumí z hlediska jmenovaných kritérií, ale pouze ji umí, ten je při obdobných situacích, kdy dojde na improvizaci nebo hraní z pytla, vedle jak ta jedle.
Pokud improvizátor předpokládá, např. na základě znalosti, jak uvažují členové jeho doprovodné kapely, že v novém taktu bude změna akordu a že to může tentokráte být jakýkoliv jiný akord, (třeba nějaká modulace skokem do jiné tóniny), tak třeba na první čtvrtku odsadí, poslechem zjistí harmonii, která v této době zazní a přirozeným způsobem se na další čtvrťovou notu může v pohodě připojit. Nebo zahraje na tuto čtvrtku libovolný tón, a pokud zjistí, že tento tón není součástí nového akordu, (chcete-li stupnice), nevadí, bude z něho krásně zajímavý průchodný disonantní tón, který vzápětí muzikant chytře rozvede do dalších konsonantních tónů nové stupnice, do které se právě dostal a kterou už má poslechem a analýzou zvuku barvy harmonie zjištěno.
Nebo další varianta, asi nejčastěji používaná je, že vymýšlí melodii na základě harmonie, na které je s kapelou předem domluven.
Asi to vypadá trochu složitě a kostrbatě, co všechno improvizátor musí v okamžiku promýšlet, ale není to zas tak hrozné. Dobrý improvizátor jedná intuitivně. v intuici se všechny jeho znalosti a zkušenosti z oblasti harmonie odehrají v jediném okamžiku a bezbolestně. Špatný improvizátor o tom, co zahrát, musí při hře složitě, zdlouhavě a nepružně přemýšlet - snaží se mechanicky vybavit naučená pravidla. Nic jiného mu nezbývá.
Jinými slovy - bez vnitřního slyšení harmonie není improvizace možná. Pokud si někdo myslí, že ano, tak je to, co hraje, snůška náhodných tónů, u kterých ani pořádně neví, co zazní, až tón zahraje. Nebo se také používá zdivočelé a nehodnotné stupnicové přelítávání přes klapky z jednoho konce hudebního nástroje na druhý.
Už úplně jiná věc je, když si sólo hráč pamatuje zpaměti a pokaždé je hraje stejně do aranžmá doprovázející kapely. Ale to pak už není improvizace, ale ukázka pouze dobré mechanické paměti.