KONEC TÉTO STRÁNKY

Využil jsem tedy svého strejdy z Olomouce, který na chalupě také byl a požádal ho o pomoc. Dal jsem mu notový papír, tužku a těšil se, jak strejda večer v kuchyni vytáhne housle, které tam tehdy sebou měl, bude si přehrávat písničku kousek po kousku a zapisovat ji postupně do not, jak to většina muzikantů dělá.
Jaké to však tehdy bylo pro mě zděšení a těžkej šok, až se mě zatmělo před očima. Prostě jsem nevěřil, když strejda žádné housle nevytáhl, jednoduše písničku zapsal a za chvíli mě s úsměvem předal notový sešit se zapsanou melodií Yesterday.
Navenek jsem se choval úplně normálně, ale uvnitř, řeknu vám, jsem při tom šoku v tu chvíli ani nevěděl, jak se jmenuji. Ani jsem nebyl schopen položit mu obligátní otázku, jak to dělá. Doufám, že jsem mu alespoň poděkoval.

A hned jsem tu měl zase další problém navíc, jehož řešení jsem neznal, jenž mě způsobil mnoho probdělých a přemýšlením strávených nocí. Samozřejmě, na tento problém jsem musel přijít. Bez jeho vyřešení bych snad ani nemohl v klidu umřít. Bylo nutno nasadit analýzu problému a na základě jejích výsledků pak vymyslet nějakou strategii, jak problém vyřešit.

Tak tedy stručný nástin analýzy:

• při zápisu not nebyl použit externí hudební nástroj
• z toho vyplývá, že buď si strejda musel zpaměti mechanicky pamatovat noty, nebo houslové hmaty této písničky (a to nehovořím o možnosti zápisu jedné písně teoreticky v 11 dalších tóninách), a kdyby si takto měl člověk mechanicky pamatovat třeba několik jednotek či desítek písní, musel by si pamatovat jako básničky několik desítek až stovek kombinací notových zápisů, a to pouze několika málo písní. Což je absurdní a co je na tom vůbec nejhorší, že je to pro muzikanta nedůstojné, ponižující a degradující. Čili být naučenou opičkou, tudy cesta nevede, tuhle možnost jsem zavrhl jako nepohodlné a hloupé řešení. Musí přece existovat nějaké efektivní řešení, které nebude vyžadovat tolik energie, takovou námahu, jako právě uvedená varianta.
• Když tedy nebyl použit žádný externí nástroj, tak pak už existuje pouze jedno řešení, musel být použit jiný hudební nástroj, podle kterého to všechno dělal. Jaký? Dospěl jsem k závěru, že to je hudební nástroj, který má strejda někde tajně ukrytý, který není navenek slyšet. Tak kde je? No přirozeně, že v hlavě. On si ten Yesterday pěkně nechal přehrát v hlavě, hlava provedla analýzu výšek tónů na základě porovnání s harmonií v pozadí, analýzu rytmických hodnot tónů a jeho tužka to pouze opsala na papír. A to bylo vše. Jednoduché a prosté. Kdo umí - umí. Kdo neumí - čumí. Já jsem tenkrát čuměl. Dodneška jsem se ho nezeptal, zda to tak bylo, jak píši. Ale ani se ho ptát nemusím, protože vím, že to tak je.

• Nebýt strejdy a jeho podnětu k zamyšlení, tak jsem do dneška, promiňte mi to, možná jen tou cvičenou opičkou, hrající dobře z not na klarinet a saxofon, (možná i s většími příjmy za to), ale uvnitř potupen a trpící sebeužírajícím pocitem z toho, že jsem závislý pouze na tom, co od někoho dostanu napsáno na papíře, že nerozumím tomu, co ovládají jiní a že by mě třeba jakýkoliv začínající kytarista - amatér mohl dostat na nějakou předem připravenou, sebebanálnější otázku z harmonie. Protože pouze s těmi základy a poučkami, které má člověk našrotované zpaměti, má velice zúžený obzor pro kreativní řešení problému, nemá šanci uspět v nějaké diskusi o harmonii nebo při hře "z pytla" a byl by tedy snadným objektem, který by se dal lehce odpinknout prstem levé ruky ze scény.

Spíše si ale myslím, jak znám svoji ješitnost, že bych hudbu už asi nedělal, protože čemu nerozumím, to pro mě postrádá smysl držet se toho. I přes všechno to, že hudba je krásná věc. Zní to tvrdě, ale je to tak.

Není podstatné, když hrajete a k tomu zpíváte. V určitých případech je to na škodu. Váš mozek je zaměstnán zpěvem a už nemá čas, chcete-li nestíhá analyzovat harmonický doprovod, přemýšlet u toho. Zpěv vám stojí v cestě jako štít a překrývá vchod do vašeho mozku, do oblasti soustředění se. Myslím tedy, že dobré je hrát na kytaru, nezpívat a melodii si přitom přehrávat v hlavě. Pak vám vznikne ve vaší hlavě čirý prostor, kde v jednom místě slyšíte hrané akordy kytary, v druhém místě slyšíte melodii a zbytek tohoto prostoru v hlavě je volné, nevyužité místo, které využijete tak, že jím analyzujete souvislosti mezi hranými akordy na kytaře a přehrávanou melodií v hlavě, analyzujete barvy, které vznikají křížením melodie s akordy, analyzujete barvu - funkci jednotlivých akordů, atd.

Tím, že jsem poslouchal, co ta kytara vlastně hraje a k tomu si v hlavě přehrával melodii, tak se postupně z bezmyšlenkového přebrnkávání akordů stávalo sice zase přebrnkávání akordů, navenek úplně stejné, ale v hlavě se mě to začalo převracet do jiné kvalitativní roviny. Začal jsem hledat sluchem vztahy a souvislosti mezi různými akordy (čili harmonickými funkcemi ), hledal jsem v různých písničkách společné opěrné body mezi akordy, vnímal jsem pocitově barvu každé harmonické funkce, (chcete-li, jaký "druh" nebo "odstín zvuku" každá harmonická funkce vykonává), hledal jsem, které harmonické funkce se nejčastěji používají a jak jdou obvykle za sebou a postupně jsem začal chápat a rozumět, proč to tak je.

Objevil jsem tedy jakýsi zvukový harmonický skelet, složený z několika základních akordů. Každý z nich má svou funkci a tu si pamatuji, přesněji - slyším ji v hlavě. Tento slyšený skelet a porozumění mu, se dá využívat skoro u všech songů. Čili přátelé, jak říká Milan Pitkin, a vo tom to je. (Samozřejmě něco trochu jiného, košatějšího, ale stojícího na stejných základech, jsou harmonie ve swingu, jazzu, což už je harmonie kvalitativně zase na jiné úrovni, které už nerozumím a tudíž ji ani nemohu slyšet v hlavě, než to, o čem zrovna povídám).

Aby toto, jednou již objevené, mělo nějaký smysl, bylo nutné to dotáhnout až do konce. Tzn. trénováním je potřeba si zvuk těchto několika harmonických funkcí, tohoto skeletu, zapsat do paměti. A to proto, aby člověk tu kytaru nemusel stále vláčet sebou.

1. Značnou trpělivost a důslednost, jejichž efekt se bude dostavovat možná pozvolna. Večery strávené před spaním při zhasnutém světle přemýšlením a přehráváním si zjištěných poznatků v hlavě.
2. Předchozím bodem se zabývat má smysl tehdy, když zájemce má muzikálnost a hudební intuici již od narození v sobě. Říká se tomu talent. Bez toho to, bohužel, prostě nepůjde, i kdyby byl 1000x snaživější, než ti ostatní.

Pokud člověk bezpečně zvládne vnitřní slyšení, tak když pak třeba jdete po Praze kolem prodejny, ve které hraje hudba, je vám ihned jasné, jaké harmonické funkce tam jsou, jaké tóny (prozatím ne konkrétní jména not, ale jejich označení obecně - jako prima, tercie, sexta atp) melodie zpěvák zpívá a s jakou intonační čistotou, co hraje bas a jak dobře či hloupě je veden ve vztahu k melodii, co doprovod, jak chytře, odvážně a třeba i s disonantní provokativností jsou vymyšleny protihlasy atd. a vlastně si ihned uděláte obrázek o úrovni skladatele a všech, kteří se na tomto výplodu podíleli. (Teď spíše hovořím o úsudku nad hudební hodnotou díla, která nemá v současné době už nic společného s oblibou a rozšířeností u širokých "mas" veřejnosti).

Komorní A

A pokud máte i absolutní sluch, (jako že asi ne), tak budete ihned vědět (slyšet), v jaké konkrétní tónině je skladba hrána, jaké konkrétní akordy, tóny melodie atp., tam jsou. K tomuto zjištění ovšem postačí, když jako muzikant budete mít dobrý relativní sluch, hlavu na přemýšlení, (ne jenom pouze na čtení not z papíru) a v peněžence mezi drobnými budete stále nosit ladičku - přesněji komorní A za 140 Kč, vydávající zvuk o výšce 440 Hz.

Ostatně, dobrý muzikant nepotřebuje k naladění svého nástroje jakoukoliv elektronickou ladičku s kmitající rafičkou a na baterky. Dobrý muzikant dokáže svůj nástroj perfektně naladit za použití komorního A a toho, co má v hlavě.

Elektronická ladička

Elektronická ladička na obrázku snímá kmity komorního A, získané úderem na jednu vidličku. Komorní A se dotýká elektronické ladičky. Ve spodní části na stupnici tónů, svítí dioda u tónu A. V horní části, na stupnici centů, svítí dioda přesně na nule uprostřed - tzn. komorní A vydává přesnou normalizovanou výšku (frekvenci) pro tón A.
Na horní stupnici rozsah 0 až +50 centů znamená čtvrttón, rozsah 0 až -50 centů znamená rovněž rozsah čtvrttónu. Rozsah přes celou stupnici od -50 až do +50 centů je tedy půltón. Čili, je-li tón podladěn nebo nadladěn, ladička ukazuje na této horní stupnici centů vlevo nebo vpravo od nuly. Ladička je tedy teoreticky schopna měřit s citlivostí 1/6 čtvrttónu. Rozezná tento intonační odstín cvičené lidské ucho? (Přiznám se, ještě jsem to nezkoušel).
Na spodní stupnici se automaticky rozsvěcuje dioda u toho tónu, který muzikant hraje. Tón může být například podladěn maximálně o čtvrttón (o 50 centů, do záporných hodnot). Je-li podladěn o více, než čtvrttón, ladička na spodní stupnici automaticky přeskočí na jiný (nižší) tón a na vrchní stupnici bude ukazovat, že tento nový tón bude nadladěn (do kladných hodnot).

Relativní sluch

Domnívám se, že absolutní sluch má člověk, který zřejmě, když chce, tak ve své hlavě pravděpodobně nějakým způsobem uvidí nebo uslyší (minimálně jeden) nějaký tón, nebo harmonický "stín", "barvu", který (kterou) dokáže reprodukovat navenek jako konkrétní tón a to pokaždé (neomylně?) jako zvuk o téže výšce, frekvenci.
Mnoho amatérských muzikantů, jak vím ze své zkušenosti, si myslí, že když se řekne, že má někdo absolutní sluch, tak to bude v každém případě hudební génius, druhý Mozart, vrchol hudby - konečná hranice a jsou z toho pěkně vykolejení. Myslí si to z toho důvodu, že nerozumí, co znamená v hudbě význam a váha slov absolutní a relativní sluch. Anebo tomu nechtějí rozumět a ani o tom nechtějí nějakým způsobem z nějakého důvodu diskutovat.
Absolutní sluch může mít (a je tomu tak), i docela obyčejný človíček, který, chudák, třeba ani neví, co to hudba vůbec je. A ani neví, co si s touto vzácnou anomálií počít. Možná ani vědomě neví, že tento absolutní sluch má.
Naopak, mnoho amatérských muzikantů nedokáže, nebo nechce ocenit dobře vyvinutý a vypěstovaný relativní sluch, jelikož jim to slovíčko "relativní" připadá málo. A to protože nemají řádnou představu, co všechno diskutované slůvko obnáší. Dobrý relativní sluch - to není zase až tak běžná a samozřejmá vlastnost u muzikantů. A když má dobrý muzikant s dobrým relativním sluchem to štěstí, že má navíc, jako třešinku na dortu, třeba i ten absolutní sluch, pak díky této malé třešničce poskočí na žebříčku popularity mezi ostatními muzikanty o pořádnej kus nahoru, na výsluní, kde ho hudbě rozumějící muzikanti berou jako zajímavost a pikantnost a ostatní, hudbě méně rozumějící muzikanti, ho berou jako netečného Pána Boha, o kterém se mluví "jenom v dobrém".

Studijní materiál - poslouchat skladby, analyzovat je a učit se intonaci. Nalézat v nich chytré melodické myšlenky a melodie bez nápadů

Začali jsme vyrůstat na Katapultech a na Olympicích. Obě hudební skupiny měly skvělý melodický materiál, určitým způsobem odlišný a každá zastupující jiný úhel pohledu na hudbu pro nejširší vrstvy posluchačů. Olympic, (alespoň ve svých začátcích), krásně probarevné, promyšlené, propracované a emocionální láskyplné intelektuální písně. Katapult černobílé, jednoduché až primitivní písně, s bezvadnou, jednoduchou, živelně vedenou melodií, skvělým jednoduchým a jasným doprovodným aranžma bez zbytečných tónů, skvěle šitými texty k melodii a jedinečně osobitým projevem Oldy Říhy. V celkové podobě to byly výrazné songy.
V současné době také vzniká spousta jednoduchých písní, ale jsem přesvědčen o tom, že pouze u Katapultu platí přísloví, že v jednoduchosti je síla. Jenom u nich ta jednoduchost je přirozená, živelná, přitom melodická a tím pádem hraničí až s genialitou. Ve většině ostatních případů ze současnosti, je dle mého názoru, jednoduchost projevem netušené horní hranice možností autorů songů. I když musím přiznat, že i dnes se najdou oblasti hudby, kde vznikají hezké songy.

Dále jsem se hodně učil na Ivanu Mládkovi, jehož hudba (nemyslím tím jenom text), byla vtipná, chytrá, na úrovni, jeho písně dokázaly pobavit a každá byla svým způsobem jiná, měla svoji osobitost, jedinečnou existenci. Na nich se bezvadně, jasně a zřetelně rozpoznávaly harmonické funkce. Každá z Mládkových písniček měla jinak tyto funkce prokombinovány.
Nejsem si jist, zda bych na nějakém CD pop hudby, vymyšlené v současnosti, našel písničky, o kterých bych mohl říci, že je každá jiná, individuální. Spíš bych řekl, jedna jako druhá - od první do poslední. A ve stejné tónině.
Také Beatles měli hodně skvělých písniček, Elvis, ABBA, stejně tak ostatní skladby tehdejší české a zahraniční pop hudby.

ZAČÁTEK TÉTO STRÁNKY

Kytara x přemýšlení
První podnět k zamyslení se
Opět kytara, harmonie, přemýšlení
Komorní A
Elektronická ladička
Relativní sluch
Absolutní sluch
Studijní materiál

NÁVRAT NA HLAVNÍ STRÁNKU